Na Zeměploše mají také knihovny
Z knihy Pravda
„Důvod, proč jsem vás sem zavolala, Zuzano, je ten, že… tedy, hm… důvod je –“ madam Fondánová se zadrhla.
„Někdo si stěžoval?“ zeptala se slečna Zuzana.
„Ehm… no, to právě ne… hm… i když slečna Nováčková mi řekla, že děti chodí z vašich hodin… é… neklidné. Jejich schopnost číst prý… říká slečna Nováčková… se velmi nešťastným způsobem zlepšila.“
„Slečna Nováčková si myslí, že dobrá kniha pro děti je ta o mámě, co má mísu masa,“ ušklíbla se Zuzana. „Moje děti už se naučily očekávat od čtení příběh se zápletkou. Není divu, že jsou netrpělivé a nudí se. My teď čteme pohádky sester Grimových.“
„To od vás bylo dost hrubé, slečno.“
„Ne, to ode mě bylo naopak ještě velmi slušné, madam. Hrubé by bylo, kdybych řekla, že existuje jedno oddělení pekla vyhrazené pro učitelky, jako je slečna Nováčková.“
Z knihy Stráže! Stráže!
Knihovník s hlasitým klepáním kloubů vstoupil do knihovny tady a teď. Každý chlup na jeho těle se ježil vztekem.
Rozrazil dveře a vyrazil do sužovaného města.
Někdo tam dole už brzy zjistí, že nejstrašnější noční můra je rozzuřený knihovník. S policejní plackou.
Z knihy Zimoděj
Hluboko ve sněhu, uprostřed větrem smetaných blat seděla kolem chladnoucích kamínek skupinka podomních knihovníků a všichni uvažovali o tom, co spálí teď. Toničce se nikdy nepodařilo o knihovnících moc zjistit. Byli něco jako toulaví kněží nebo učitelé, kteří se občas objevili i v těch nejmenších a nejzapadlejších vesničkách, aby doručili to zboží, třeba modlitby, léky nebo informace, bez nichž lidé vydrží klidně celé týdny, ale občas jich naopak potřebují větší množství najednou. Knihovníci vám mohli půjčit knihu zapenny, i když často byli ochotní vzít si místo peněz i jídlo nebo lepší obnošené šatstvo. Když jste jim naopak nějakou knihu dali, měli jste deset půjček zdarma.
Někdy mohl člověk zahlédnout dva nebo tři jejich vozy stojící někde na plácku za vesnicí nebo na pasece v lese a ucítit pach klihu, který vařili, aby s jeho pomocí opravili nejstarší a nejpoškozenější svazky. Některé z knih, které půjčovali, byly tak staré, že černý tisk v nich byl tlakem očí dychtivých čtenářů opotřebován do šeda.
Knihovníci byli tajemní. Říkalo se, že jediným pohledem odhadnou, jakou knihu potřebujete, a stačí, aby řekli slovo, a oněmíte.
Ale tady a teď hledali Proslulou knihu T .H. Držmišky Jak přežíti v pustinách sněhových.
Situace se stávala neudržitelnou. Volci, kteří táhli jejich vůz, přelomili jho a zmizeli ve sněhové vánici, kamínka byla téměř vyhaslá, a co bylo nejhorší, zbývala jim jen jedna jediná svíčka, což znamenalo, že už brzo nebudou moci číst knihy.
„Tady, v knize K. Špičkobruse Zatolara Rok mezi sněžnými lasičkami se říká, že členové nešťastné expedice do Velrybí zátoky přežili díky tomu, že si uvařili polévku z vlastních prstů,“ řekl zástupce hlavního knihovníka Mrzutík.
„To je zajímavé,“ ozval se starší knihovník Svinilůj, který se přehraboval v jiné polici. „Je tam recept?“
„Není, ale možná, že něco najdeme v té knize Chřipkoměje Havrana Rychlé pohoštění v Úžinách smrti. Tam jsme přece vloni našli ten recept na Překvapení z vyvařených ponožek -“ Ozvalo se silné zabušení na dveře. Dvojdílné dveře tvořily zadní stranu vozu a otvírala se jen jejich horní polovina, takže malý pultík na dolní polovině se dal použít jako provizorní psací stůl, kde se daly razítkovat knihy, psát registrační lístky a podobně. Bušení pokračovalo a škvírou ve dveřích začal dovnitř pronikat sníh.
„Já jen doufám, že to nejsou zase vlci,“ zabručel pan Mrzutík. „Včera v noci jsem skoro nezamhouřil oka.“
„A vlci klepají? Mohli bychom se podívat do O povaze a zvycích vlků od kapitána W. E. Osviťsobě,“ ozval se starší knihovník Svinilůj, „nebo … co kdybys takhle otevřel dveře? Ale rychle! Svíčka dohořívá.“
Mrzutík otevřel horní polovinu dveří. Na schůdcích vozu stála vysoká postava, jejíž podobu nebylo možno v klamavém měsíčním světle dost dobře rozpoznat.
„Hledám nějakou Romántiku,“ zabručela.
Zastupující knihovník se na okamžik zamyslel a pak řekl: „Není na něco takového venku tak trochu zima?“
„Ste ty lidi, s těma … knížkama?“ dotazovala se postava.
„No … samozřejmě … aha, knihu! Román. No jak by ne!“ odpověděl pan Svinilůj a zdálo se, že se mu ulevilo. „Myslím, že v tom případě bude nejlépe, když to proberete se slečnou Vykníklovou. Kupředu, slečno Vykníklová!“
„Tak bych myšloval, že tady pěkně zmrzáte, jak tak hledím na ty střechýle, co máte na stropě,“ prohlásila postava.
„To ano. Zatím se nám naštěstí podařilo zajistit, aby se nedostaly ke knihám, “ odpověděl pan Svinilůj.
„A tady je slečna Vykníklová. Tady ten … é … gentleman hledá nějaký román. To je vaše oddělení, pokud se nepletu. „
„Jistě, pane,“ přikývla slečna Vykníklová, která se vynořila ze tmy mezi regály. „A jaký by ten román
asi měl být?“
„No takovej, co má vobal a tydlecty desky a taky vevnitř stránky s bukvama, co dělaj slova,“ odpověděla postava, která v té věci měla, jak vidět, zcela jasno.
Slečna Vykníklová, která byla na podobné věci zvyklá *, zmizela v šeru mezi regály na druhém konci vozu.