Na Zeměploše mají také knihovny
Z knihy Pravda
„Důvod, proč jsem vás sem zavolala, Zuzano, je ten, že… tedy, hm… důvod je –“ madam Fondánová se zadrhla.
„Někdo si stěžoval?“ zeptala se slečna Zuzana.
„Ehm… no, to právě ne… hm… i když slečna Nováčková mi řekla, že děti chodí z vašich hodin… é… neklidné. Jejich schopnost číst prý… říká slečna Nováčková… se velmi nešťastným způsobem zlepšila.“
„Slečna Nováčková si myslí, že dobrá kniha pro děti je ta o mámě, co má mísu masa,“ ušklíbla se Zuzana. „Moje děti už se naučily očekávat od čtení příběh se zápletkou. Není divu, že jsou netrpělivé a nudí se. My teď čteme pohádky sester Grimových.“
„To od vás bylo dost hrubé, slečno.“
„Ne, to ode mě bylo naopak ještě velmi slušné, madam. Hrubé by bylo, kdybych řekla, že existuje jedno oddělení pekla vyhrazené pro učitelky, jako je slečna Nováčková.“
Z knihy Lehké fantastično
Chrápání vycházelo z místa, kde kus staré přikrývky zakrýval něco, co se podobalo hromádce pytlů s pískem, ale co ve skutečnosti byl dospělý orangutan mužského pohlaví. Byl to knihovník. V těchto dnech už jen málokoho napadlo poukazovat na skutečnost, že je orangutan. K té změně došlo při jisté magické nehodě. Podobné nebezpečí v přítomnosti množství mocných magických knih hrozilo prakticky neustále a většina zúčastněných byla přesvědčena, že z toho všeho tenkrát knihovník vyvázl ještě velmi šťastně.
Z knihy Muži ve zbrani
Knihovník chvilku promýšlel celou situaci. Takže… trpaslík a troll. Oběma těmto druhům dával přednost před lidmi. Tak především ani jedna z těchto ras nepatřila k vášnivým čtenářům. Knihovník samozřejmě byl pro to, aby se všeobecně četlo co nejvíc, ale čtenáři jako takoví mu prakticky lezli děsivě na nervy. Na tom, jak neustále tahali knihy z regálů a opotřebovávali jejich slova neustálým čtením, bylo něco svatokrádežného. Měl rád lidi, kteří knihy milovali a respektovali a podle knihovníkova nejniternějšího přesvědčení nejlepší způsob, jak to dokázat, byl ponechat knihy v policích, na místě, které jim bylo určeno od přírody.
Z knihy Stráže! Stráže!
Knihovna byla největší sbírkou magických knih a textů v celém známém mnohovesmíru. Její regály se prohýbaly pod tisícovkami svazků plných okultního vědění a magických nauk. Říkalo se, že tak obrovské množství magie dokáže pokřivit obyčejný okolní svět, a proto v knihovně neplatí obvyklé zákony času ani prostoru. Říkalo se, že knihovna existuje navěky. Mezi regály ve vzdálenějších chodbách jste se prý mohli potulovat celé dny. V jejich bočních uličkách údajně žijí celé skupiny studentů, ztracených při studiu a výzkumech, a v temných výklencích se plíží podivné věci, sloužící za potravu věcem ještě mnohem podivnějším, které občas vylézají z neprozkoumaných hlubin.
Moudří studenti, kteří se vydávali do hlubin knihovny hledat některý z méně užívaných svazků, si dávali dobrý pozor, aby nezapomněli kreslit na regálech křídové značky. Ti opravdu chytří navíc nechávali svým spolubydlícím dopis, kde jim oznamovali, kam a proč se vydali, a žádali je, aby je přišli hledat, pokud by se náhodou nevrátili na večeři. Protože je známo, že magie se dá svázat jen velmi volně, byly knihy uložené v knihovně mnohem více než předměty ze dřeva, kovu a pergamenu. Z jejich hřbetů vyletovaly jiskřičky přebytečné magie a neškodně se uzemňovaly prostřednictvím mosazných kolejniček, které byly právě k tomuto účelu připevněny na každém regále. Kolem skříní s knihami poletovaly jako namodralé trasírky magické výboje a všude znělo tiché papírové šustění, zvuk podobný tomu, jaký byste snad mohli zaslechnout nedaleko kolonie hřadujících špačků. V nočním tichu promlouvaly knihy jedna ke druhé.
Z knihy Stráže! Stráže!
Skutečně zasloužilí či výjimečně zkušení knihovníci, kteří vykonali nějaký velký či rytířský skutek knihovnictví, jsou však přijati do tajného řádu a proškoleni v obtížném učení „Jak přežít ve světě za regály, které známe“.
Z knihy Stráže! Stráže!
„Oook?“ zazněl knihovníkův hlas do vlahého šera. Postupoval teď opatrně, protože si jakýmsi šestým smyslem uvědomil, že ty stopy nevyhnutelně směřují ke stejnému cíli jako on. Zahnul za roh a tam to bylo. Příslušné oddělení. Regál. Police. Mezera. V mnohovesmíru se vám může naskytnout bezpočet strašlivých pohledů. Ale i přesto, pro duši naladěnou na citlivý rytmus knihovny je máloco horší než zívající mezera v místě, kde má být kniha. Tu knihu někdo ukradl.
Knihovník s hlasitým klepáním kloubů vstoupil do knihovny tady a teď. Každý chlup na jeho těle se ježil vztekem. Rozrazil dveře a vyrazil do sužovaného města. Někdo tam dole už brzy zjistí, že nejstrašnější noční můra je rozzuřený knihovník. S policejní plackou.
Z knihy Zimoděj
Hluboko ve sněhu, uprostřed větrem smetaných blat seděla kolem chladnoucích kamínek skupinka podomních knihovníků a všichni uvažovali o tom, co spálí teď. Toničce se nikdy nepodařilo o knihovnících moc zjistit. Byli něco jako toulaví kněží nebo učitelé, kteří se občas objevili i v těch nejmenších a nejzapadlejších vesničkách, aby doručili to zboží, třeba modlitby, léky nebo informace, bez nichž lidé vydrží klidně celé týdny, ale občas jich naopak potřebují větší množství najednou. Knihovníci vám mohli půjčit knihu zapenny, i když často byli ochotní vzít si místo peněz i jídlo nebo lepší obnošené šatstvo. Když jste jim naopak nějakou knihu dali, měli jste deset půjček zdarma.
Někdy mohl člověk zahlédnout dva nebo tři jejich vozy stojící někde na plácku za vesnicí nebo na pasece v lese a ucítit pach klihu, který vařili, aby s jeho pomocí opravili nejstarší a nejpoškozenější svazky. Některé z knih, které půjčovali, byly tak staré, že černý tisk v nich byl tlakem očí dychtivých čtenářů opotřebován do šeda.
Knihovníci byli tajemní. Říkalo se, že jediným pohledem odhadnou, jakou knihu potřebujete, a stačí, aby řekli slovo, a oněmíte.
Ale tady a teď hledali Proslulou knihu T .H. Držmišky Jak přežíti v pustinách sněhových.
Situace se stávala neudržitelnou. Volci, kteří táhli jejich vůz, přelomili jho a zmizeli ve sněhové vánici, kamínka byla téměř vyhaslá, a co bylo nejhorší, zbývala jim jen jedna jediná svíčka, což znamenalo, že už brzo nebudou moci číst knihy.
„Tady, v knize K. Špičkobruse Zatolara Rok mezi sněžnými lasičkami se říká, že členové nešťastné expedice do Velrybí zátoky přežili díky tomu, že si uvařili polévku z vlastních prstů,“ řekl zástupce hlavního knihovníka Mrzutík.
„To je zajímavé,“ ozval se starší knihovník Svinilůj, který se přehraboval v jiné polici. „Je tam recept?“
„Není, ale možná, že něco najdeme v té knize Chřipkoměje Havrana Rychlé pohoštění v Úžinách smrti. Tam jsme přece vloni našli ten recept na Překvapení z vyvařených ponožek -“ Ozvalo se silné zabušení na dveře. Dvojdílné dveře tvořily zadní stranu vozu a otvírala se jen jejich horní polovina, takže malý pultík na dolní polovině se dal použít jako provizorní psací stůl, kde se daly razítkovat knihy, psát registrační lístky a podobně. Bušení pokračovalo a škvírou ve dveřích začal dovnitř pronikat sníh.
„Já jen doufám, že to nejsou zase vlci,“ zabručel pan Mrzutík. „Včera v noci jsem skoro nezamhouřil oka.“
„A vlci klepají? Mohli bychom se podívat do O povaze a zvycích vlků od kapitána W. E. Osviťsobě,“ ozval se starší knihovník Svinilůj, „nebo … co kdybys takhle otevřel dveře? Ale rychle! Svíčka dohořívá.“
Mrzutík otevřel horní polovinu dveří. Na schůdcích vozu stála vysoká postava, jejíž podobu nebylo možno v klamavém měsíčním světle dost dobře rozpoznat.
„Hledám nějakou Romántiku,“ zabručela.
Zastupující knihovník se na okamžik zamyslel a pak řekl: „Není na něco takového venku tak trochu zima?“
„Ste ty lidi, s těma … knížkama?“ dotazovala se postava.
„No … samozřejmě … aha, knihu! Román. No jak by ne!“ odpověděl pan Svinilůj a zdálo se, že se mu ulevilo. „Myslím, že v tom případě bude nejlépe, když to proberete se slečnou Vykníklovou. Kupředu, slečno Vykníklová!“
„Tak bych myšloval, že tady pěkně zmrzáte, jak tak hledím na ty střechýle, co máte na stropě,“ prohlásila postava.
„To ano. Zatím se nám naštěstí podařilo zajistit, aby se nedostaly ke knihám, “ odpověděl pan Svinilůj.
„A tady je slečna Vykníklová. Tady ten … é … gentleman hledá nějaký román. To je vaše oddělení, pokud se nepletu. „
„Jistě, pane,“ přikývla slečna Vykníklová, která se vynořila ze tmy mezi regály. „A jaký by ten román
asi měl být?“
„No takovej, co má vobal a tydlecty desky a taky vevnitř stránky s bukvama, co dělaj slova,“ odpověděla postava, která v té věci měla, jak vidět, zcela jasno.
Slečna Vykníklová, která byla na podobné věci zvyklá *, zmizela v šeru mezi regály na druhém konci vozu.