Přiznám se, že jsem při čtení pořád čekala, co se stane, ale vlastně se z mého pohledu nestalo nic. Ráda bych došla k závěru, že je to moje chyba jako čtenáře, a poctivě si zde připomínám jedno z Pennacových práv čtenáře (viz) „Čtenář má právo knihu odložit“. Jenže kolik takových knih má dítě kapacitu přečíst, resp. nedočíst a odložit, než si vytvoří svůj čtenářský vkus? Nebo než si prostě řekne, že čtení je nuda?

Jsem si vědoma, že čtení dětských knih je a má být spojeno s dospělým vedením. Děti si často čtou s rodičem či prarodičem, povídají si s nimi o knížce, kterou čtou, s kamarády nebo ve třídě v hodině knihu doporučují nebo o ní něco napíšou do čtenářského deníku. Takže se během čtení učí mnoho věcí, mezi jiným i kritický pohled na kniha a vlastní výběr četby.

A také tato kniha může být pro dítě skvělým zážitkem, pokud se se stane odrazovým můstkem třeba k fantaziím o holce, která žije v ideální vesnici, má spoustu psů a skvělé rodiče, chodí s maminkou na houby na tajná místa a dokáže se postarat o smečku domácích huskyů. Nebo k zájmu o to, jak vlastně tučňáci císařští žijí a k hledání informací na internetu, v encyklopediích, na youtube… Každá kniha má své předurčené čtenáře, které osloví třeba i za velmi nepravděpodobných shod okolností.

To vše se ale velmi pravděpodobně stane pouze za předpokladu, že u čtení bude přítomen poučený (nebo i milující) dospělý, který umí i z nevýrazné knihy vyčarovat nezapomenutelný zážitek. A to vám nikdo nezaručí… Takže vybírejte knihy pro své děti tak, abyste je u čtení mohli nechat samotné… a věděli, že jim i to prospěje.

Nic se tu neděje, ale přesto všechno dobře dopadne. Co mi to jen připomíná? Nenáročnou spotřební literaturu pro dospělé čtenáře. Nic proti ní, asi každý si občas rád přečte něco nenáročného, ale i červená knihovna, detektivka či dystopie musí být aspoň napínavá, i v jednoduchém příběhu potřebujeme zápletku, katarzi, dobrý konec, jemuž předchází překonávání překážek, usilování… To mi tu všechno chybělo.